A man is never too old to play

On 26th of August, i posted a request for a (grand) piano, harmonium, or keyboard on Facebook.
One day later, a friend of mine made me an offer which i couldn't refuse: to clean up his free apartment and get rid of unuseful things over there. For I was such a good friend, I should pay for that pleasure, he said.
On 17th of December I cleaned a mess in that flat (in Decin, CZ), threw away one huge black lady (I had a lot of fun with bearing her out concidering three floors between former location and the urn for that old furniture outside). But! A decent milady saw me draging a shiny coffin out of her flat and started giving me enlightenment on treating such historical individuals, respect great arts and pay atention to those who need it /she is a teacher, i might say/. I started to cry. Not entirely, but my wallet cried out 10.000CZK to make lady stop portificating. Ok, what's next.. I'm not a thief any more, I have bought an outstanding instrument, but I am standing with that instrument on the sidewalk all covered by snow. Luckily for me, three quys where walking around. Unluckily for them, I triped fellows up and as they flew, they pushed my piano right into a desolate van. For such sin I had to redeem myself and let another 6.000CZK go. My money are more conscious than you can expect, so no wonder they wanted to go to my "student apartment" (Prague). They must have been quite annoying during the trip, because my brand-new-shiny-majestic-coffin-squad was here right on time. Long story short: I set my money free, men let my lady be and I had a coffee flee (right into a deathly hollows of a movers entrails).
From that time on, I have a wooden monster of moony night's color in a flat. After few moves with that chess piece around the draughtboard of lower part in my apartment, it appeared that there is no good spot for such peace of art in there.
It has to be speeled up the stairs and alight as a moth in the nest of free space in refreshing sun. It is no electric chihuahua, it is genuine analogue black panther among pianos after all! Therefore I named "it" Tracy and from now on I will treat "her" as my eternal mistress in a cosmos of music.

It took me almost four months to move her over one hundered miles from one city to the other. There has to be some inorder in my universe, because it's been about four weeks and I still haven't managed to negotiate the stairs and bear her almost one hundered feet from one spot to another...


Once I finish my master project and graduate from university /I promised myself not to touch Tracy earlier/, I will learn to play a piano. If I wasn't succesfull, I would at least write about it and gain amusement (or enlightenment) for others - for You, my readers.

PS: For complete information, her name is related to both Tracy's Tiger by William Saroyan and Tracy Chapman

Kdo chce piano mít, stěhováky si vždycky najde

Dne 26. 08. 2010 jsem vystavil na Facebook prosbu o pianino, klavír, harmonium, nebo alespoň klávesy.
Den na to se mi ozval kamarád - že prý potřebuje uklidit ve starém bytě a že mu za tu službu budu moct i zaplatit. Co bych neudělal pro KAMARÁDA! Za odměnu že si můžu domů odnést co mě při úklidu do nosu cvrnkne.
Dne 17. 12. 2010 mě u nich v bytě /Děčín/ cvrnklo do nosu (vůní), do očí (temným leskem) a potom ještě po tři patra něžně cvrnkalo i do rukou tři sta neohrožených kil toho nejkrásnějšího piana, co svět spatřil. Pravda, ženy a piana si vždycky idealizujeme. Ale já byl tak omámen (láska na první pohled?), že jsem začal rozdávat tisícikoruny na potkání - tu deset kousků panince co náhodou měla klíče od toho bytu; tu dalších šest třem naprosto důvěryhodným (v to jsem doufal) pánům, kteří náhodou šli kolem - ukázalo se, že ne jen tak náhodou, ale že měli namířeno ke své dodávce. Neváhal jsem a hned jim do volných stěhovacích popruhů zavěsil svou novou milenku. To je značně popudilo, což já nedobře snáším, a tak jsem je i s penězi poslal ke všem pražským čertům.
Zhruba hodinu po předpokládaném čase jsem měl v bytě /Praha/ podezřelou návštěvu (v to už jsem ani nedoufal). Dva zafuněnci a že nemají kde složit jakési haraburdí (dřevo, plátno, bílé klávesy, struny, černé klávesy, čtyři kolečka, mnoho laku a nemnoho škrábanců). Já, duše dobrotivá, jsem si nechal předmět doličný odložit přímo do bytu. Připadalo mi, že mohou být uražení mou amatérskou snahou pomáhat jim ve vlastní profesi, a tak jsem se je pokusil odprosit kvalitní kávou. Nepomohlo ani další občerstvování, a tak mě se srdečným "na shledanou" (dá se tomu věřit?) nadobro opustili.
Zůstal jsem doma s tím monstrem sám. Třikrát jsem jej přemístil v rámci spodní části bytu (aby neblokovalo energetické dráhy, přece), načež jsem zjistil, že tam zkrátka nepatří.
Patří do horní části bytu, k oknu, ke stěně, do volného prostoru! Není to žádná elektrická čivava, je to nefalšovaný divoký analogový tygr mezi pianiny /proto ho nazvu Tracy - aha, smích! Všímavý čtenář/ka vzpomene "milenku" v úvodu, což shledá jako rozpor; leč, TA moje Tracy, to je žena; mimochodem, čtenář Neznalý , nechť si přečte knihu "William Saroyan: Tracyho Tygr"/.
Skoro čtyři měsíce mi trvalo, než se mi podařilo nástroj velkolepého umění přemístit sto třicet kilometrů mezi městy. Ve světě musí existovat nějaký protiřád úměrnosti, protože už dva týdny mi trvá přemístění o necelých třináct metrů mezi dvěma pokoji. Mít tak ještě dva velkolepé kumpány, mohl bych se těm pár schodům v bytě už jen umělecky smát.

Jen co dopíšu /a obhájím/ diplomku (dřív se s žádnou ze svých milenek nehodlám spouštět), začnu se učit hrát na piano. Kdyby mi to špatně šlo, budu o tom psát a vytěžím ze své nešikovnosti alespoň pobavení /případně poučení/ pro ostatní, pro své čtenáře.