Kdo chce piano mít, stěhováky si vždycky najde

Dne 26. 08. 2010 jsem vystavil na Facebook prosbu o pianino, klavír, harmonium, nebo alespoň klávesy.
Den na to se mi ozval kamarád - že prý potřebuje uklidit ve starém bytě a že mu za tu službu budu moct i zaplatit. Co bych neudělal pro KAMARÁDA! Za odměnu že si můžu domů odnést co mě při úklidu do nosu cvrnkne.
Dne 17. 12. 2010 mě u nich v bytě /Děčín/ cvrnklo do nosu (vůní), do očí (temným leskem) a potom ještě po tři patra něžně cvrnkalo i do rukou tři sta neohrožených kil toho nejkrásnějšího piana, co svět spatřil. Pravda, ženy a piana si vždycky idealizujeme. Ale já byl tak omámen (láska na první pohled?), že jsem začal rozdávat tisícikoruny na potkání - tu deset kousků panince co náhodou měla klíče od toho bytu; tu dalších šest třem naprosto důvěryhodným (v to jsem doufal) pánům, kteří náhodou šli kolem - ukázalo se, že ne jen tak náhodou, ale že měli namířeno ke své dodávce. Neváhal jsem a hned jim do volných stěhovacích popruhů zavěsil svou novou milenku. To je značně popudilo, což já nedobře snáším, a tak jsem je i s penězi poslal ke všem pražským čertům.
Zhruba hodinu po předpokládaném čase jsem měl v bytě /Praha/ podezřelou návštěvu (v to už jsem ani nedoufal). Dva zafuněnci a že nemají kde složit jakési haraburdí (dřevo, plátno, bílé klávesy, struny, černé klávesy, čtyři kolečka, mnoho laku a nemnoho škrábanců). Já, duše dobrotivá, jsem si nechal předmět doličný odložit přímo do bytu. Připadalo mi, že mohou být uražení mou amatérskou snahou pomáhat jim ve vlastní profesi, a tak jsem se je pokusil odprosit kvalitní kávou. Nepomohlo ani další občerstvování, a tak mě se srdečným "na shledanou" (dá se tomu věřit?) nadobro opustili.
Zůstal jsem doma s tím monstrem sám. Třikrát jsem jej přemístil v rámci spodní části bytu (aby neblokovalo energetické dráhy, přece), načež jsem zjistil, že tam zkrátka nepatří.
Patří do horní části bytu, k oknu, ke stěně, do volného prostoru! Není to žádná elektrická čivava, je to nefalšovaný divoký analogový tygr mezi pianiny /proto ho nazvu Tracy - aha, smích! Všímavý čtenář/ka vzpomene "milenku" v úvodu, což shledá jako rozpor; leč, TA moje Tracy, to je žena; mimochodem, čtenář Neznalý , nechť si přečte knihu "William Saroyan: Tracyho Tygr"/.
Skoro čtyři měsíce mi trvalo, než se mi podařilo nástroj velkolepého umění přemístit sto třicet kilometrů mezi městy. Ve světě musí existovat nějaký protiřád úměrnosti, protože už dva týdny mi trvá přemístění o necelých třináct metrů mezi dvěma pokoji. Mít tak ještě dva velkolepé kumpány, mohl bych se těm pár schodům v bytě už jen umělecky smát.

Jen co dopíšu /a obhájím/ diplomku (dřív se s žádnou ze svých milenek nehodlám spouštět), začnu se učit hrát na piano. Kdyby mi to špatně šlo, budu o tom psát a vytěžím ze své nešikovnosti alespoň pobavení /případně poučení/ pro ostatní, pro své čtenáře.