První skutečná píseň - I would

Tento víkend jsem se pustil do odvážného počinu - zhudebnit básničku Johna Moncure Wetteraua "I would", neboť mě (jako jedna z mála ve sbírce "The Book With The Yellow Cover") zaujala. Historicky první událost tohoto druhu a historicky první odvážení se něco takového zveřejnit.

Námět jsem měl hotový hned v pátek odpoledne a v zápalu nadšení nepřestával omílat skladbičku pořád dokola - což museli těžce nést zejména sousedi a spolubydlící. V sobotu večer jsem se rozhodl, že si píseň nahraji. A to bylo peklo, vážení - během kritického přehrávání záznamu jsem párkrát změnil akordy, asi desetkrát melodii a asi stokrát opakoval celé znova kvůli přehmatům a špatnému zpěvu (který, ostatně, je nadále hodně slabý - nepovažuji se za zpěváka - , ale snad postřehnete aspoň záměr). Přišel jsem o hlas, a tak jsem vše pro sobotu vzdal. V neděli jsem zametal byt a dole u piána jsem neodolal a znova si svůj "opus malus" přehrál. Další úpravy, transponování z C-dur do D-dur, další variace a další nahrávání (nechápu, jak KAPELA může nahrát album za den nebo za víkend, když JEDNOTLIVEC se s jednou skladbou patlá tolikrát dokola - těch chyb, těch nedokonalostí, těch omylů, přeřeků a přehmatů... ale na druhou stranu, jsem jen pionýr, žádný muzikální svazák). Poté, co jsem nahrávání a publikování na Youtube dokončil, již s čistou hlavou jsem si ještě jednou song vyslechl a s hrůzou zjistil, že ona "chytlavá melodie" není ve skutečnosti z mé vlastní hlavy, respektive z hlavy ano, ale z podvědomí, neboť mi došlo, že podobný part jsem si oblíbil u písničky skupiny Charlie Straight. A postupně se začaly objevovat další hudební odkazy - hobbitův vokál z Pána Prstenů, Sting, soundtrack k Forestu Gumpovi, Beatles. Slyšíte je tam také?

Nedá se říct, že bych teď byl plně spokojen, ale určitě jsem rád, že jsem zasadil semínko, ze kterého snad vzejde rostlina, již po několika létech divokého pozemního pnutí odstřihnu a vyvážu vzhůru k výšinám kvality, jakožto - snad - zkušený pianista a zpěvák.

Snad se vám bude líbit. Ohlasy jsou vítány.

Zde je text a akordy (přesný TAB přibude později):


D G
In 1948
D
I walked all the way
A
to 14th Street
D G
to buy a bow and arrow.
D A G
It was 30 cents; but I had 29.


D A G-A-D
The woman sold it to me anyway
G A Hmi-A-G
and I was free and happy
D G
on a Sixth Avenue
D A G-A-D
as any Indian boy


G A Hmi Hmi-A-G
If I could find her tonight,
G A Hmi
I would keep death far away
G A Hmi-A-G
I would keep death far away
D A D-G-D
I would keep death far away


(Johna Moncure Wetteraua + pianoneer)

Lassitude - Garra Rufa mého dne

V životě pracujícího - dobře, v životě "studenta v doktorském programu docházejícího do školy za prací čtyřikrát v týdnu" - jsou i dny velmi unavené, což se projevuje přirozeně také na emocích. Na to, abych ze sebe ponurost vytřískal bušením do boxovacího pytle, zvedáním činky, nebo popobíháním kolem rybníčku, už skutečně nezbývá sil. To už znám já a vy to znáte jistě také...


Co je mi ale novinkou, je další ze superschopností mého pianina - vysaje z člověka tu špatnou mlhovinu, vyhňátá ty zkažené maršmelouny - jako by nikdy nevnímané zoubky a pilníky kláves okousaly a vyhladily krustu ponurosti i apatie, jako by se komando Garra rufa pustilo do díla s vervou vlastní hladovějícím a nad to v zájmu ekologie umění nezahazovali negativismus na skládku dekadentních textů či depresivních čmáranic, ba naopak v kosatčím těle mé Tracy přetavili rzivé šupiny únavy na tupě lesklé tóny a pokovené čediče melodií. "Salaná - hejů - ajésis".

http://www.thaimedicalnews.com/strangest-medical-cures-treatments/2009/07/10/

Dnešní improvizační kus se jmenuje "Lassitude" (únava, malátnost, skleslost). Levá ruka střídá dva akordy, Dmi a C, tedy tóny d-f-a a c-e-g, zatímco ruka pravá je právě tou rybičkou, která se třepotá po klávesách tak, jak hráče zrovna napadne - tu uždíbne z levačky, tu odpluje o oktávu výš, zkrátka podle nálady a přirozených tendencí. Tóninu těžko odhadovat, ale soudě podle toho, že ladí všechny klapky bílé a snad žádné černé, jedná se zřejmě o C-dur.


Jako obvykle uvítám komentáře, opravy, předělávky, doplňky, připomínky, či vaše vlastní zhudebnění malátných večerů. 

Tohle není vysoké nebeské umění, to je jen pionýrský šátek uvázaný kolem bolavé hlavy a jedinou výšku tomu dává osmé patro mého domu - proto mi jistě odpustíte všechny aritmie, disharmonie a přehmaty...

To tickle the ivories (EN)

On January 1st 2011 I closed a seven-year cycle of youth-studies by graduating and becoming an engineer. Luckily, on February 1st I was thrown back to that mash again by taking an offer of free seat at university (among other doctoral students). For I am uncompletely healed worcaholic, I took my time to write this article.

On the other hand, I had hell of a long time to think about ideas which I should mention here. Sadly, it won´t be neither funny story about moving Tracy up the stairs (which did not happen yet), nor paean to her qualities (for keys are dirty, body is dusty and strings untuned). Let that be for near future.

What I can share is a discovery, that there´s no easy path to the paradise of artistry in playing piano. In outline, I think we can get there following those simple steps:

1) learn to play some "groundles" - just for finger´s excercise and player´s fun (even simple music can be beautigul, whithout chords or notes)

2) learn chords - which is probably easiest and most benefical (you will be surprised how useful it is)

3) play music by chords - there is plenty of such songs, as much as carps, roaches or pikes in fishpond of pop-music, as well as in streams of RNB, folk, blues etc. Moreover, there is most of it reachable in meadows of the internet - usually entrails-less (i.e. without interpreter´s melodic decorations), but also bones-less (i.e. without tricky transitions or aritmies, which could follow us to the very death in process of growing up to perfection). I don´t recommend to fish out much often, it can easily happen, that you´ll find your carp already dead in a bath.

4) learn notes - is, by my opinion, a shifty base, from which we will be outed several times for few seasons - it will be difficult to monitor both field and ball (both left and right hand) and if so, it will be much hurder to make legs (fingers respectively) move fast and proper enough in order to carry player in the home-base. Here the difference between reality and metaphor blurs, because it is extremely important to wear a helmet every time we fight the notes. My very own (highschool) experience is not far from the imagination of myself violently shuting the coffin of fingerboard with head inside, after unsuccesful attempt to play some notes.

5) play sofisticated compositions - is my dreamed up goal (I think that a horizon of five years for first two is quite fair. What do YOU think?). I also believe, that this isn´t mandatory goal for everyone among piano players, but you know - it´s always good to set a high level to reach, in other words "smaller the pantaloons, easier the weight-loose":-)

6) hook up one (or more) passionate muse, who can give us such talent that nobody else has and abilities that no one from thousands amateurs all around the world has. Some of us are lucky already (so am I), because we have our home-fay - friend, lover, sibling, a pet probably...:-) There´s always someone who will not even appreciate your endeavor, but also push you little bit more far on your musical tour, just the way he/she listens to your preludes.

Somewhere between those six, you can also put steps like "convalesce nervs", "practice hard", "watch for tricks" or "compose your own pieces".

Well, put on jerseys, mix your energy drinks, refresh memory and overlook both hands - do you all have (as I do) ten fingers, from which a good half is odd? Then we are here, on a starting line of endurance race, where relishing surroundings or taking side-tours is not even allowed, but needed as well!

So let´s tickle the ivories!

Have fun and for an inspiration, I attach my own "groundle" number one - Daffodils. You can see Tracy for a first time (and my hands as well) and you can start practice easy one - fingers walk from one black key to another (it´s much easier to hit black one than the white one), "step by step and than back" - no big deal. I will appreciate all comments, experiences with this little composition, but I look forward particularly to watch your own version, liven up by your own schticks.

Next time, I will provide complete score.

Well, come on pioneers, we have to saddle up eighty-eight wild stallions, mares and foals, which must both scutter and stamp among those seven octaves just like our whipping will make them to!

To tickle the ivories

Dne 20.1.2011 jsem (úspěšně) uzavřel jeden sedmiletý cyklus školáckých let. Vzápětí jsem však dne 1.2. další takový načal. Ježto jsem workoholik, dával jsem si dobře na čas se zavěšením tohoto příspěvku.

Na druhou stranu jsem měl řadu volných chvil na přemýšlení o tom, co sem napíšu. Bohužel, nebude to ani veselá historka o stěhování Tracy do horní části bytu (které neproběhlo), ani libozpěv na její kvality (neb klávesy jsou špinavé, struny rozladěné, tělo rozvrzané a zaprášené). To nechme blízké budoucnosti.

Mohu zde ale jisto jistě sdílet zjištění, že k vysněnému cíli (ovládnout mistrovství zvukotepectví pomocí bezpochybných úderů do slonoviny kláves) vede cesta složitá. Myslím, že bychom se tam mohli dostat asi takto:

1) naučit se nějaké "průpravky", které nám pomohou rozhýbat prsty, vyvětrat mozkový aparát (ano, mozek je ke hře na takový nástroj potřeba více než si myslíte a také možná poznáte, jak mozek bolí, když je po hře unavený) a pohladí ego (krásná hudba nemusí být nutně složitá!) i bez akordů, nebo not

2) naučit se akordy, což je asi to nejjednodušší a zároveň nejprospěšnější - sami budete překvapeni, jak snadno to jde

3) hrát akordové skladby, kterých je bezpočet jako kapříků, plotic i štik v rybníce jménem populární hudba, stejně tak jako v bystřinách RNB, folku, blues a tak dále. Navíc, dostatečné množství máme zdarma servírované na internetu - obvykle sice zbaveno vnitřností (melodických ozdůbek toho kterého interpreta), ale také kostí (záludných přechodů a arytmií, které by nám mohly přivodit smrt v procesu dospívání k dokonalosti). Výlov doporučuji neprovádět příliš často - mohlo by se stát, že vám kapřík lekne ještě ve vaně...

4) naučit se noty je podle mě meta, ze které budeme po několik sezón outováni - bude těžké sledovat hřiště i míč (levou i pravou ruku) a když už to půjde, bude náročné vytrénovat nohy (respektive prsty), aby dělaly to co mají, tak rychle jak mají a bez váhání, čímž proženou hráče až k metě bodované, domácí. Zde se snoubí metafora se skutečností, neb je vhodné si brát helmu pokaždé, když jdeme "do útoku" - po tom, co jsem si prožil (na střední) s notami, si dokážu dobře představit, že (i jako vysokoškolák) v rozčílení zprudka zavírám svou neschopnou hlavu do futrálu klaviatury

5) hrát složité skladby je můj vysněný cíl (dávám si horizont asi tak pěti let pro první dvě nebo tři. Jak jste na tom vy?). Myslím, že ne pro každého bude nutností tento dílčí cíl dosáhnout. Ale vždy je dobré nastavit si laťku trochu výše, neboli "do kalhot o číslo menších se lépe hubne":-)

6) sbalit jednu, dvě, nebo tři (možná čtyři) múzy, které nám dodají schopnosti, jež by nás odlišily od tisíců amatérských pianistů po celém světě. Někomu (jako i mně) ale postačí ta múza domácí - partner/ka, milenec či milenka, sourozenec, domácí mazlíček... vždycky se ve vašem okolí najde někdo, kdo vás nejen ocení, ale také posune dál (a kolikrát i JINAM) už jen tím, že si poslechne ono skromné preludium.

Kamsi "mezi" by se daly zařadit body jako "zotavovat nervy", "pilně cvičit", "okoukat triky" a "skládat vlastní kusy".

Tedy, navlečme si trikoty, namíchejme energetické nápoje, osvěžme paměť a řádně si prohlédněme obě ruce - máte všichni (tak jako já) deset prstů, z nichž je dobrá polovina levá? Pak jsme se správně sešli na startovní čáře vytrvalostního závodu, u něhož jsou kochání se okolní krajinou i odbočky po neznámých pěšinách nejen dovoleny, by dokonce vyžadovány;-)

Jak by angličan pravil: "Let´s tickle the ivories"!

Připojuji první vlastní video - Narcisky (jak ho zvu já familiérně) - neboli zástupce kategorie "průpravka". Divák má možnost seznámit se s Tracy a hráč má možnost zabřednout do praktik s pseudoskladbou lehkou jako vánek - na černé klávesy (ne, na jiných se nehraje) se trefuje mnohem lépe než na bílé, obě ruce jdou více či méně od tónu k tónu a zpátky - nehledejte žádnou velkou vědu. Velice rád si zde přečtu, jak se s tím kdo popral, mnohem raději však vyslechnu, jak mou malou hudbu kdo překonal (rymástroval) či oživil dalšími figurami.

V příštím příspěvku poskytnu detailní partituru (v rozluštitelné formě, samozřejmě).

Jen do toho, pionýři, je třeba osedlat osmaosmdesát divokých hřebců, klisen i hříbat, které musí v těch sedmi oktávách cupicat i běsnit jen a pouze podle toho, jak je naše hbité prsty vybičují!

A man is never too old to play

On 26th of August, i posted a request for a (grand) piano, harmonium, or keyboard on Facebook.
One day later, a friend of mine made me an offer which i couldn't refuse: to clean up his free apartment and get rid of unuseful things over there. For I was such a good friend, I should pay for that pleasure, he said.
On 17th of December I cleaned a mess in that flat (in Decin, CZ), threw away one huge black lady (I had a lot of fun with bearing her out concidering three floors between former location and the urn for that old furniture outside). But! A decent milady saw me draging a shiny coffin out of her flat and started giving me enlightenment on treating such historical individuals, respect great arts and pay atention to those who need it /she is a teacher, i might say/. I started to cry. Not entirely, but my wallet cried out 10.000CZK to make lady stop portificating. Ok, what's next.. I'm not a thief any more, I have bought an outstanding instrument, but I am standing with that instrument on the sidewalk all covered by snow. Luckily for me, three quys where walking around. Unluckily for them, I triped fellows up and as they flew, they pushed my piano right into a desolate van. For such sin I had to redeem myself and let another 6.000CZK go. My money are more conscious than you can expect, so no wonder they wanted to go to my "student apartment" (Prague). They must have been quite annoying during the trip, because my brand-new-shiny-majestic-coffin-squad was here right on time. Long story short: I set my money free, men let my lady be and I had a coffee flee (right into a deathly hollows of a movers entrails).
From that time on, I have a wooden monster of moony night's color in a flat. After few moves with that chess piece around the draughtboard of lower part in my apartment, it appeared that there is no good spot for such peace of art in there.
It has to be speeled up the stairs and alight as a moth in the nest of free space in refreshing sun. It is no electric chihuahua, it is genuine analogue black panther among pianos after all! Therefore I named "it" Tracy and from now on I will treat "her" as my eternal mistress in a cosmos of music.

It took me almost four months to move her over one hundered miles from one city to the other. There has to be some inorder in my universe, because it's been about four weeks and I still haven't managed to negotiate the stairs and bear her almost one hundered feet from one spot to another...


Once I finish my master project and graduate from university /I promised myself not to touch Tracy earlier/, I will learn to play a piano. If I wasn't succesfull, I would at least write about it and gain amusement (or enlightenment) for others - for You, my readers.

PS: For complete information, her name is related to both Tracy's Tiger by William Saroyan and Tracy Chapman

Kdo chce piano mít, stěhováky si vždycky najde

Dne 26. 08. 2010 jsem vystavil na Facebook prosbu o pianino, klavír, harmonium, nebo alespoň klávesy.
Den na to se mi ozval kamarád - že prý potřebuje uklidit ve starém bytě a že mu za tu službu budu moct i zaplatit. Co bych neudělal pro KAMARÁDA! Za odměnu že si můžu domů odnést co mě při úklidu do nosu cvrnkne.
Dne 17. 12. 2010 mě u nich v bytě /Děčín/ cvrnklo do nosu (vůní), do očí (temným leskem) a potom ještě po tři patra něžně cvrnkalo i do rukou tři sta neohrožených kil toho nejkrásnějšího piana, co svět spatřil. Pravda, ženy a piana si vždycky idealizujeme. Ale já byl tak omámen (láska na první pohled?), že jsem začal rozdávat tisícikoruny na potkání - tu deset kousků panince co náhodou měla klíče od toho bytu; tu dalších šest třem naprosto důvěryhodným (v to jsem doufal) pánům, kteří náhodou šli kolem - ukázalo se, že ne jen tak náhodou, ale že měli namířeno ke své dodávce. Neváhal jsem a hned jim do volných stěhovacích popruhů zavěsil svou novou milenku. To je značně popudilo, což já nedobře snáším, a tak jsem je i s penězi poslal ke všem pražským čertům.
Zhruba hodinu po předpokládaném čase jsem měl v bytě /Praha/ podezřelou návštěvu (v to už jsem ani nedoufal). Dva zafuněnci a že nemají kde složit jakési haraburdí (dřevo, plátno, bílé klávesy, struny, černé klávesy, čtyři kolečka, mnoho laku a nemnoho škrábanců). Já, duše dobrotivá, jsem si nechal předmět doličný odložit přímo do bytu. Připadalo mi, že mohou být uražení mou amatérskou snahou pomáhat jim ve vlastní profesi, a tak jsem se je pokusil odprosit kvalitní kávou. Nepomohlo ani další občerstvování, a tak mě se srdečným "na shledanou" (dá se tomu věřit?) nadobro opustili.
Zůstal jsem doma s tím monstrem sám. Třikrát jsem jej přemístil v rámci spodní části bytu (aby neblokovalo energetické dráhy, přece), načež jsem zjistil, že tam zkrátka nepatří.
Patří do horní části bytu, k oknu, ke stěně, do volného prostoru! Není to žádná elektrická čivava, je to nefalšovaný divoký analogový tygr mezi pianiny /proto ho nazvu Tracy - aha, smích! Všímavý čtenář/ka vzpomene "milenku" v úvodu, což shledá jako rozpor; leč, TA moje Tracy, to je žena; mimochodem, čtenář Neznalý , nechť si přečte knihu "William Saroyan: Tracyho Tygr"/.
Skoro čtyři měsíce mi trvalo, než se mi podařilo nástroj velkolepého umění přemístit sto třicet kilometrů mezi městy. Ve světě musí existovat nějaký protiřád úměrnosti, protože už dva týdny mi trvá přemístění o necelých třináct metrů mezi dvěma pokoji. Mít tak ještě dva velkolepé kumpány, mohl bych se těm pár schodům v bytě už jen umělecky smát.

Jen co dopíšu /a obhájím/ diplomku (dřív se s žádnou ze svých milenek nehodlám spouštět), začnu se učit hrát na piano. Kdyby mi to špatně šlo, budu o tom psát a vytěžím ze své nešikovnosti alespoň pobavení /případně poučení/ pro ostatní, pro své čtenáře.